Ahoj všem.
Tak jsme Matýsek, Davídek, mamka, babička a taťka vyrazili do Litoměřic s naším oddílem na závody Železný Tomík. Teda to vám bylo něco. Kdo neví, o co jde, tak je to taková turistická obdoba triatlonu. Sjede se půlka Labe na kánoi, pak se jede stráááášná dálka na kole (my s bráchou jsme měli odrážedla, protože ještě nedošáhneme na šlapky) a pak jsme ještě utíkali.
V pátek jsme přijeli do kempu, kde jsme byli ubytovaní. Už tam všichni byli. Hned jsme se museli jít s bráchou podívat k vodě. Táta nám nasbíral po kempu šutry (vyvalení Holanďani a Němci na něj koukali, proč to jako dělá :o) a tradá, šli jsme házet kamínky do vody. K večeru jsme si šli konečně vyzkoušet kánoi. Nikdy jsme v ní neseděli, ale mamka s taťkou nám tolikrát vyprávěli o vodě, že jsme se moc těšili. Konečně se ukáže, jestli náš trénink s plavacíma vestama ve vaně k něčemu bude. Sedli jsme si na háčka, mamka si sedla za nás na zem a jistila nás, protože prý jsme trdla a ještě bysme tam spadli – tssss – a táta seděl vzadu – prý je zadek nebo tak něco. Byla to paráda. Honili jsme káku. Matýsek křičel: „Táto, káka! Táto, káka!“ a Davídek zase: „Chytit! Chytit!“ Jenže ona podváděla a ulítla. Kdyby plavala, tak bysme jí dostali.
Druhý den ráno jsme si šli pro startovní čísla. Měli jsme padesátku – já i brácha. Taky jsme fandili našim kamarádům z oddílu. Stáli jsme na břehu a křičeli: „Jirko! Jirko!“ a taky: „Pavle! Pavle!“ Konečně na nás přišla řada. Frčeli jsme po proudu, jako ďáblící. Babička nás v cíli filmovala, tak jsme volali: „Ajój! Ajój!“ Pak jsme rychle vyskočili z loďky a utíkali k zaparkovaným kolům (odrážedlům). Jeli jsme, co to šlo. Teda Davídek jel, co to šlo. Matýsek se občas zastavil u nějaký lampy a něco tam taťkovi ukazoval. A taky louže se mu líbily. Pak nás začali dohánět naši konkurenti, taky dvojčata. Davídek, když je viděl, tak zrychlil, že mu lítaly kamínky od zadních koleček. Pak jsme rychle jeli do cíle, kde na nás čekaly babička s tetou Ham (Miluška) a spolu jsme ještě utíkali. A pak už opravdu do cíle. Všichni nás povzbuzovali a křičeli, bylo to žúžo. A dostali jsme koblihu. Pak jsme si šli odpočinout, ale aktivně, protože jsme sportovcí. Byli jsme s mamkou na břehu a taťka zase okolo Holanďanů sbíral kamínky. Pak jsme šli k tetě Ham a po cestě jsme potkali… trojčata. Byly to holky a jedna jako druhá – sotva chodily. Davídek na ně dost nevěřícně koukal a šel si pro jistotu šáhnout, jestli jsou opravdový. Docela jsme si rozuměli, i když to byly Němky.
A konečně byl večer a bylo vyhlášení. V naší kategorii jsme byli první!!! Dostali jsme spoustu věcí a mňamek a bylo vidět, že mamka s taťkou na nás byli moc pyšní. Všichni tleskali a smáli se. Pak jsme tleskali i my ostatním. Celkově náš oddíl skončil druhý, to je krásný. A Matýskovi se na stupni vítězů tak líbilo, že když si šla teta Ham přebrat ceny za druhé místo, tak si k ní vylezl na stupínek. Byl to fakt moc hezký den. Akorát jsme museli jet ten večer domů, protože v neděli jsme měli akademii od Sokola, takže jsme tam nemohli zůstat ještě přes noc, ale stejně to bylo fajn. Už se těšíme příští rok. Budeme trénovat a už pojedeme na opravdických kolech. Tak ahóoojjj!!!
Náhledy fotografií ze složky Železný Tomík