Ahoj,

            dneska se s bráchou chceme s vámi podělit o naše nové dobrodružství. Vyrazili jsme s mamkou, taťkou, babičkou a holkama a s klukama z našeho turistickýho oddílu na Šumavu na pět dní. Cesta začala opravdu dobrodružně, protože jsme jeli celou cestu autobusem. Možná si řeknete, no a, jenže pro nás s bráchou to byla první hodně daleká cesta autobusem. Taťka s mamkou z toho měli trochu obavy, jestli to vydržíme, jestli se nebudeme nudit, jestli nebudeme zlobit  a jestli bla, bla, bla... znáte rodiče. Nebylo třeba se bát, mamí, tatí .

           Než jsme se jeli ubytovat, tak jsme šli ještě na výlet na Prášilské jezero. To vám byla pěkná procházka. Ze začátku trochu nudná, protože se šlo po takový asfaltce. Nic vidět nebylo, ani do příkopu jsme si vlézt nesměli, protože tam byla nějaký cedule. No, koukněte do galerie jaký a určitě pochopíte, proč jsme nesměli z cesty. Ale pak jsme došli k potoku a to je s bráchou naše. Museli jsme ho přejít po takových kládách a to bylo něco pro nás. A těch kamenů co tam bylo. A pak jsme šli po takový balvanitý cestě do kopce a po dřevěných chodníčcích a přišli jsme k nádhernýmu jezeru v lese. Tam jsme si dali sváču (vají = pro neznalé kinder vají), táta tam všechno pofotil (i kachnu ) a vyrazili jsme zpátky. Ti starší pokračovali na Poledník, ale to už by bylo na nás moc. I tohle už začínalo být na naše nožičky až až, tak nás taťka vzal do krosniček. Matěj na záda, David na břicho. Z kopce to byla legrace. Matěj tahal tátu za vlasy, David za nos a uši a táta tak funěl, že nás ani nemohl okřikovat . Pak jsme počkali v autobuse na děti a vyrazili se ubytovat. Bydleli jsme v bývalé škole. To je legrace, ještě jsme nebyli ani ve školce a už jsme spali ve škole.

           Druhý den jsme vyrazili do Německa. Nevíme, co to je, ale to je jedno. Šli jsme do Bavorskýho lesa a měli jsme to i s přednáškou o stromech a přírodě vůbec. Bylo to zajímavý, škoda, že jsme to neslyšeli, protože jsme byli buď hodně vzadu nebo hodně vpředu. Průvodce sice povídal o zajímavých stromech, ale ty pěkný houbičky, co tam rostly a ty potůčky co tam tekly a dalo se do nich lescos házet, ty ho nějak nazajímaly. Zato nás s bráchou jo. Pak jsme šli ještě do obory, co tam měli. Mají tam obrovské výběhy pro zvířátka, jako třeba pro vlky, prasátka, jeleny, medvědy, různý ptáčky. Bohužel ty výběhy byly tak obrovský, že se ty zvířátka v nich asi ztratily a moc jsme jich neviděli.

           V pátek byla výprava do Vimperka. Byli jsme v muzeu a to se nám moc líbilo. Hlavně ty starý hračky a pak to, jak na nás Honza bafal na nádvoří. Pak jsme se vrátili na náměstí a pokoušeli se najít hospodu. Nám se teda nechtělo do hospody, protože pívo pije jen děda, ale mamka říkala, že hledáme spíš restauraci, ne hospodu. Nakonec jsme našli a bylo to fajn. Chtěli jsme guláš, tak jsme dostali dřevorubecký. A pili jsme s taťkou colu. a taťka pak jednu zapomněl zaplatit, tak musela babička. Jó, zůstávat v hospodě dýl se nevyplácí, viď, babi? A protože jsme byli prý moc hodní a hodně jsme toho naťapali, tak nás mamka s taťkou vzali do hračkářství a mohli jsme si vybrat hračku. Bylo jich tolik, že jsme nevěděli, kterou dřív. Běhali jsme od dinosaurů ke koníkům, od kraviček ke slonovi. Ale nakonec jsme si vybrali dráčky. Matěj ho pro jistotu hned vyválel v písku, tak ho taťka umyl v potoku, co tekl kolem autobusu. Večer byla rvačka, tekla krev. Táta huboval, že se nesmíme prát a když už se prý pereme, že musíme počítat s tím, že se nám něco stane a že nechce slyšet, že někdo brečí. A jestli bude někdo brečet, tak ho seřeže za to, že se rve a brečí a druhýho za to, že se rve a ublížil tak, že ten první brečí - to je maglajz, co? Jen co Matýskovi přestala týct krev a přestal brečet, tak začal brečet proto, že se bál, že ho táta seřeže. A Davídek začal brečet proto, že Matýsek pláče, že se bojí, že ho táta seřeže. Neseřezal Pes, kterej štěká nekouše. Ale to tátovi neříkejte.

             V sobotu byla výprava na hrad Kašperk. Je to moc pěkný hrad a mají tam dobrý párky v rohlíku. Prohlídka byla nůďo. Lidi, co jsou sto let mrtví nás moc nezajímají a tak jsme vyrazili napřed do Kašperkých hor, jako do města Z kopce to bylo fajn, hezky se šlo a hledali jsme obrázky zvířátek, které tam pro děti nechával Honza s Kristýnkou. Matýsek na Honzu křičel, že se s ním bude prát, ale s Kristýnkou ne, je to přeci holka. Pak jsme se museli na chvilku zastavit, aby mohl Matýsek udělat do mechu bobek a tak nám Honza a Kristýnka utekli. Do Kašperek to byla dlouhá cesta a do velikanánskýho kopce, ale statečně jsme ho vyšlápli. Až pak nahoře si Matýsek postavil hlavu, že nejde. Tak jsme ho tam nechali. Rozešel se, až když ho začala obtěžovat nějaký holčička, celá v růžovém - brrrrr. A pak jsme šli zase do hospody, tentokrát na pizzu. Tady se nám moc líbilo. Měli pod barem deku a spoustu hraček. Tak jsme si tam lehli i s Pavlem a hráli jsme si tam a rodiče se v klidu mohli najíst a odpočinout. (pozn. táty: v Kašperkách mě s klukama nezávisle na sobě  zastavilo asi pět žen s tím, jak jsou kluci krásní a že by si vždy alespoň jednoho vzaly. Přiznám se, chvíli jsem váhal, jestli nekývnout, že jo, ale nakonec zvítězila otcovská starost a láska nad tichem a klidem) Pak jsme šli do muzea hraček a to byl rááááj. Bylo jen slyšet: "Táto, koukej! Maminko, pojď sem! Matýsku, nešahej na to. Davide, polož to  zpátky." Prostě jsme si to užili všichni.

           Poslední den byla neděle, všechno jsme si sbalili, šli se podívat ještě na bejky, co byli kousek od školy/ubytovny a vyrazili domů. Po cestě jsme se stavili u jezerní slatě. Byly tam bezva chodníčky a jak byly namrzlý, tak klouzali. A pak jsme šli krásnou cestou kolem potoka, kde bylo spoustu kamenů k autobusu a vyrazili domů. A poslední dobrodružství??? Autobus nám přestal dobíjet, tak jsme nesměli zastavit, protože už bysme asi nenastartovali. Byli jsme tak bez šťávy, že už autobus ani nesvítil, ani neblikal ani nic. Ale to nás s bráchou netrápilo, protože jsme byli po těch pěti dních tak unavení, že jsme usnuli. Ani jsme neviděli, jak na nás mává policajt, že nesvítíme Mával, ale nebylo to platný, protože kde nic není, tak se nerozsvítí ani světýlko. Ale šťastně jsme dojeli a už se těšíme na další výpravu. Tak ahoj zase příště. Matěj a David a maminka a tatínek