Byl krásný letní den, sluníčko hřálo a všechny to lákalo k vodě. Jenže protože nejsme obyčejní kluci, tak jste vyrazili taky. Ale ne k vodě, na vodu. Taťka si půjčil od babičky loď, tu naší pořádně vydrhnul a vyrobil sedačku pěkně doprostředka, prý pro porcelánky (asi sebou povezeme hrníčky na čaj, ale proč musí mít vlastní sedačku, to teda nevíme). Mumlal si při tom něco o tom, že prý jsme trdla a že sedět na nějakým háčku nebo co, že bysme ho hned udělali. Těžko říct, o čem mluvil, ale nám to bylo jedno, protože jsme se těšili k vodě.
Byli jsme rozdělení do posádek. První byla babička Hela, pozemní zabezpečení. Druhá, maminka, dohled s rozumem, fotografka a třetí taťka, kormidelník a já s bráchou.
Přijeli jsme do Liblína na Berounce a zatímco mamka s taťkou připravovali lodě, šli jsme se s babičkou ráchat do vody a honit rybky. A pak to přišlo, taťka nás posadil na sedačku doprostřed a smál se, že jsme jeho porceláncí , pak si sedl dozadu a už jsme jeli. Byla to paráda. Hned zezačátku byly malé vlnky, pěkně to šplouchalo a protože jsme s bráchou seděli v lodi poprvý, tak jsme se trošku báli. Ale jen k prvnímu mostu (cca 200 m pozn. táta). Tam jsme vyzkoušeli ozvěnu a bylo po strachu. Pravda, zkoušeli jsme pak ozvěnu i jinde než pod mostem až nás musela maminka okřikovat, že na vodě se neřve.
Přijeli jsme k prvnímu jezu. A protože to tam taťka s mamkou dobře znají, prohlásili, že se pojede. Maminka šla pod jez a dělala jištění, prý kdyby to táta nezvládl, my jsme se nalodili. Pak se táta rozjel, zakřičel, že až budeme v jezu, abychom se naklonili dozadu a pevně se drželi bortů. To vám byla paráda, nejdřív jsme se báli, ale bylo to jak na skluzavce. Sjeli jsme to úplně parádně a od týhle chvíle už jsme vodácí a nikdo nám to nikdy neodpáře. A protože už jsme byli vodáci a ničeho jsme se nebáli, tak začal Matěj blbnout na lodi a pokoušel se tátu otočit. Táta se bál, křičel na něj: „Lumpe, nech toho!“ až jsme se s Davídkem řechtali. Ale otočit se nám ho nepodařilo Pak jsme dlouho jeli, chvíli to teklo, chvíli ne, pokřikovali jsme na ostatní vodáky „ahóóójjj“ a vyhlíželi babičku, která čas od času zastavila u břehu s nějakou tou dobrotou, protože v lodi je dřina a pěkně vám tam vyhládne.
Pak jsme dojeli k dalšímu jezu. Nejdřív jsme ho šli obhlídnout. Byl větší a víc hučel než ten první. Chvíli jsme koukali na ostatní, jak se ho pokouší sjet, některým se to povedlo, některým ne, až táta prohlásil, že pojede, ale bez nás, sám. A to se nám nelíbílo, jsme přece vodáci, kluci od vody narození ve znamení Ryb. Hned jsme začali žadonit a maminku s tátou přemlouvat a povedlo se. Moc dobře víme, jak na ně, co na ně platí. Maminka šla zase jistit, že prý se na to nemůže koukat :o) Spousta vodáků to přetahovala a tak jsme jim to šli s bráchou ukázat. Naskákali jsme do lodi a pořádně se rozjeli. Jedna paní na břeho zvolala: Podívejte, to nemůže být tak těžké, když to jede támhle pán s těma prckama. Nevěděla holka, o čem mluví, nevěděla, že jsme ten nejlepší tým na světě a že jsme ostřílení sladkovodní vlci. Sjeli jsme to tak, že půlka lidí na břehu zůstala koukat s otevřenou pusou. (ta druhá se hrůzou nedívala) Jsme prostě jedničky, ale vy, když nemáte naší mamku a taťku, tak to radši nezkoušejte.
Pak jsme si udělali přestávku a v tom jezu se koupali. Obzvlášť Matějovi se tam moc líbilo a když jsme pak museli jet dál, tak se nám vůbec nechtělo. Jenže babička už na nás čekala a popravdě, začínali jsme být z toho velkého dobrodružství už notně unavení. Tak jsme dojeli za babičkou a vyrazili domů, ale slibili jsme si, že určitě vyrazíme znovu a tentokrát i přes noc. Takže ahóóój na Berounce.